Ten, který vypadl z letadla

Když bylo Frantovi Čolkovi dvacet, vypadl z letadla. Cestoval tenkrát za tetou do Anglie, a protože to byl dlouhán, objednal si místo u nouzového východu, kde je více místa pro nohy. Ve výšce několika kilometrů se nouzový východ samovolně otevřel a podtlak vysál Frantu ven. Franta přežil, protože dopadl na obrovskou hromadu hadrů na dvoře firmy recyklující odpad. Měkká hromada jeho pád natolik zbrzdila, že neutrpěl žádné zraněni.

Jeho příběh pochopitelně neušel pozornosti médií. O jeho neuvěřitelném štěstí psaly všechny noviny, televize a zpravodajské servery a skoro všichni chtěli, aby jim poskytl rozhovor, nejraději u zmíněné hromady. Nemám vám co říct, namítal. Ze samotného pádu si nepamatoval nic, kvůli nízkému tlaku vzduchu totiž upadl do bezvědomí a probudili ho až dělníci, kteří ho našli. Dobře, nemusíte nic říkat, odpověděli novináři, ale jistě víte, že se objevily i spekulace, že jste ty dveře otevřel z hlouposti sám. Myslíme, že by bylo i ve vašem zájmu je vyvrátit. Toho se Franta zalekl a rozhovory všem poskytl.

Kdykoli se později stala nějaká letecká havárie, anebo třeba jen nebylo o čem psát, vzpomněli si novináři na Frantu, udělali s ním rozhovor, a tak si na jeho příběh znovu vzpomněli i čtenáři.

Mezitím dokončil studia herectví a začal si hledat angažmá. Nejste náhodou ten, co vypadl z letadla? byla první otázka poté, co se představil. To byste mohl mít vlastní pořad, lidi by to určitě přitáhlo. O nic takového Franta nestál. Já bych ale chtěl normálně hrát… Dobře, tak my se vám ozveme... Většinou se neozvali.

Až po roce ho vzali do jednoho poloamatérského divadla. I když třel bídu s nouzí, byl rád, že může hrát. Na záležitost s letadlem by rád zapomenul, nicméně skoro po každém představení za ním do šatny přišel některý divák a vyptával se na jeho pád. A ta role se vám líbila? snažil se Franta. Celkem ano... Ale stejně by mě zajímalo, jaké to je, letět několik kilometrů vzduchem...

Možná to chce čas, utěšoval se. A skutečně, jak roky šly, žádostí o rozhovory i hloupých otázek ubývalo. Občas ho i někdo z diváků pochválil, aniž by zmínil pád z letadla. A přezdívka Letec, kterou mu dali kolegové, mu natolik zevšedněla, že už si ani neuvědomoval, s čím je spojena.

V kariéře však nijak nepostupoval, stále dostával jen vedlejší role. Pane řediteli, už jsem tu osm let a pořád hraju štěky. Samozřejmě si nestěžuju, ale přece jen – neměl byste pro mě něco většího? Víš, to je těžký, zamyslel se ředitel, když si představím Lojzu, vidím velkého komika. Své velikosti ještě nedorostl, ale určitě doroste. To samé Pepa, budoucí velký tragéd. Ale když si představím tebe, tak pořád – já vím, že je to hrozně nespravedlivé – vidím člověka, co vypadl z letadla.

Na ta slova Franta podal výpověď a odpověděl na inzerát venkovské umělecké školy, hledající učitele dramatické výchovy.

Prvních pár let byl na venkově šťastný. Byl dobrým učitelem, děti i rodiče si ho vážili, postupně vybudoval úspěšný ochotnický soubor. A hlavně, nikdo se ho neptal na letadlo.

Až jednou, když se skupinkou místních „intelektuálů“ vypil víc piv než obvykle, prozradili mu, že je Letcem i tady, a to od samého začátku.

Jsou úplně stejní jako ti ve městě, jen se styděli, rozčiloval se, když přišel domů. A to sis myslel, že před tím utečeš? nakvašeně opáčila jeho žena, která už usínala. No, čekal jsem, že budeš empatičtější, vztekal se. Empatičtější? Empatii bych potřebovala já. Myslíš, že je jednoduchý žít s někým, s kým se něco takovýho táhne jako smrad od chlíva?

Jednou, když byl na návštěvě v krajském městě, si k němu v restauraci přisedl neznámý uhlazeně vypadající muž. Vy jete František Čolek, že? Ano, odpověděl Franta v naději, že dotyčného zajímá divadlo. Víte, já dobře znám toho kluka, co seděl v tom letadle vedle vás. Pasažéra, sedícího vedle Franty, podtlak tehdy také málem vysál, na rozdíl od Franty se ale zachytil páskem o opěrku Frantova sedadla. Ta věc mu, stejně jako vám, obrátila život úplně naruby... Ale možná by vás mohlo  zajímat, že se jednou v hospodě prořekl, že si s těma dveřma hrál, než jste nastoupil. Prej ho zajímalo, jak se otevírají, a nedokázal je pak zacvaknout zpátky. Franta vybuchl: Tak proč se nepřizná? Dyť by se nám oběma ulevilo! Pak mu ale došlo, že by to na věci nic nezměnilo, jen by to vyvolalo další vlnu nechtěného zájmu.

Roky plynuly a zájem o jeho příběh dále upadal. Kromě učení v umělecké škole získal Franta místo v okresním divadle, kde to dotáhl i na pár větších rolí, většinou podvodníků či jiných nevěrohodných osob. K jeho mladickým ideálům to sice mělo daleko, ale neviděl možnost, jak to změnit. Aby si o sobě udržel aspoň nějaké mínění, po večerech psal povídky.

Jedna z nich byla o člověku, kterého v mládí prohlásili za mrtvého, a této nálepky se nemohl zbavit, ačkoli se zoufale snažil prorazit ve vědě. Aniž by si to připustil, v skrytu duše si říkal: když lidi můj příběh tak přitahuje, možná bych mohl prorazit s jeho alegorií. Z dvou tisíc výtisků knížky, kterou vydal vlastním nákladem, však horko těžko prodal tři sta, a jediná povšechná recenze, která vyšla v okresních novinách, se o alegorické povídce vůbec nezmínila.

Jestli čtenář čeká pointu, bude zklamán, protože žádná není, i když by se nabízelo napsat, že poté, co Franta umřel, první věc, na kterou se ho Všemohoucí zeptal, bylo….

Martin Šmíd, říjen 2019.